Blog Vladimíra Houdka: Když jste „někdo“ – anebo „nikdo“

Pamatuji se, že jsem kdysi dávno četl rozhovor s jedním slavným sportovcem, přesněji tenistou, který se kromě jiného zmiňoval o tom, že když se mu v určitém období přestalo (sportovně) dařit, tak jak se najednou začal měnit přístup části lidí z jeho blízkého okolí k jeho osobě. Netýkalo se to přímo rodiny, ale třeba těch, kteří s ním spolupracovali, anebo ho nějakým způsobem zastupovali. A jaká byla opět změna v chování těchto „přátel“, když se zanedlouho opět začal vracet na „výsluní“, resp. do těch úplně nejvyšších pater světového žebříčku? Divili byste se.. anebo možná, právě že ani ne.

Zažili jste již ten pocit, že když se vám v něčem opravdu daří (stoupáte nahoru), kolik vám najednou přibývá nových „upřímných“ přátel a kamarádů…?

Samozřejmě se nejedná pouze o svět sportu. Myslím, že to platí prakticky pro každou lidskou činnost – tam kde se počítá úspěch, sláva, peníze nebo určitý vliv.  

Vždycky jsem se divil těm „úspěšným“, že neprohlédnou to laciné přátelství a více si neváží těch, kteří jim byli nablízku v dobách, kdy ještě tolik (anebo vlastně nic) neznamenali. Chápu však, že ne vždy je to tak snadné, spíše naopak, může být docela složité rozpoznat, kdo to s vámi myslí opravdu upřímně.

V tomto zmiňovaném, jako i v mnohém ostatním, je potřeba se na souvislosti dívat z různých úhlů. Tedy dát si pozor na ty, kteří se tak trochu (anebo více) snaží „přiživit“ na vašem úspěchu, o který se ale žádnou měrou nezasloužili. A na straně druhé, z pohledu oněch úspěšných, zůstat i nadále pokorný, vážit si těch, kteří vás podporovali (a stáli při Vás) v časech nejen dobrých, ale i v těch, když se vám až tak příliš nedaří. A co je dále důležité? Samozřejmě si vážit především přízně „obyčejných“ lidí, tedy svých fanoušků.   

Slavní lidé vždy působili a působí jako určitý „magnet“ a přitahují k sobě velkou pozornost.

Proto si velice vážím těch osobností, které i přesto, že dosáhly obrovských úspěchů, získaly mnohá ocenění a staly se „ikonami“ ve svém oboru (a nemluvím zde vůbec jen o tenistech či sportovcích), tak zůstaly samy sebou, a pak věrni těm, kteří jim pomohli „v jejich cestě vzhůru“.

V tenisovém světě bych vyzdvihnul jen pro příklad Rafu Nadala, a to ve všem kladně popisovaném a pak především v tom, jak se chová ke všem lidem ve svém okolí (a nejen k nim). V příkladech bych však mohl pokračovat napříč různými sporty a dalšími odvětvími. Namátkou bych zmínil jen několik jmen, snad jen pro ilustraci – a to osobností, které dosáhly nejen skvělých úspěchů a staly se populárními na celém světě, ale i přesto vše, i nadále zůstaly skvělými lidmi. Jako prvního bych jmenoval Roda Lavera anebo jeho krajana Kena Rosewalla. Skvělí tenisté a stejně tak i lidé. Z fotbalového světa bych třeba zmínil legendárního Brazilce Pelého (pozn. jeho památná věta: „Penalta je jen zbabělý způsob, jak dát gól.“), který měl naopak za fotbalového gentlemana československého reprezentanta Josefa Masopusta. Dále pak třeba skvělá tenistka Billie Jean King, ale pak zcela jistě mnoho dalších a dalších skvělých sportovců…

Když odbočím ze sportovního prostředí někam úplně jinam, třeba do „světa“ jménem  Hollywood, líbí se mi přístup a životní filozofie například Toma Hankse, Richarda Gereho anebo třeba takového Keanu Reevese. Všichni tři jmenovaní zůstali sami sebou – tedy skvělými skromnými lidmi, a třeba posledně jmenovaný (tedy nejen on) nemá žádný problém popovídat si na ulici s člověkem bez domova, anebo rozdělit se o svůj honorář třeba i s celým svým filmovým štábem. Keanu Reeves spolupracuje se svými manažerem Erwinem Stoffem již 40 let, což je další důkaz jeho solidnosti a věrnosti lidem, kteří stáli u jeho cesty vzhůru.

To jsem ale trochu odbočil od názvu tohoto Blogu: „Když jste někdo – anebo nikdo“. I když si myslím, že jsem neodbočil zase až tak moc. Přesněji řečeno, chci se na vše zmiňované dívat z vícero úhlů – tedy těch slavných (chcete-li úspěšných) i z pohledu běžného „neznámého“ člověka, ale pak také i jak se všeobecně okolí dívá na toho, kdo je zrovna jakýmkoliv způsobem zajímavý, přičemž se vůbec nemusí někdy jednak o bůhvíjakou slavnou osobnost.  

Vrátím se ale zpět do tenisového prostředí, které je mi tak nejbližší. A i když jsem se nikdy rozhodně nepovažoval za slavného (ani jsem jím nikdy nebyl), myslím, že se na vše popsané dokážu podívat hned z několika stran – přesněji řečeno mnohé jsem si prožil na „vlastní kůži“.

To už když jsem se například rozhodl s mým obchodním partnerem a zároveň kamarádem Milanem Janků uspořádat a zároveň založit tradici turnajů pod názvem Prague Open, a kdy to byla ve své době určitá významná „troj-kombinace“ českých mezinárodních turnajů. Tím myslím, že se turnaje hrály pod hlavičkou ATP, WTA, ITF a pak také s přidruženými exhibicemi – tzn. turnaj WTA Tour + ATP Challenger + Exhibice hvězd (s např.: Martinou Navrátilovou, Goranem Ivaniševičem, Patem Cashem, Thomasem Musterem či Martinou Hingis, a mnohými dalšími...). A to vše konané ve stejném termínu. Proč to zde nyní zmiňuji? No, jak se tento formát Prague Open blížil a já měl v té době většinu této akce na starost, tím mně i přibývali stále noví a noví „přátelé“, a já prakticky nestíhal ani zvedat telefon. To trvalo až do posledního finálového dne, kdy byly potřeba pro tyto volající (myšleno tedy „kamarády“) např. volné karty pro jejich svěřence, vstupenky, přístup do VIP lounge, pozvánky na doprovodné akce, anebo až třeba poslední volná „parkovačenka“. Po skončení zmiňované akce telefony utichly a já věděl, že tomu tak bude celých následujících 11 měsíců. Pak se telefon opět rozezněl a všichni tito „přátelé“ byli zpět…

Jiným příkladem by byla moje tenisová cesta (která trvala přes 14 let) s Karolínou a Kristýnou Plíškovou do světové špičky. Na jejím začátku se nedělo zcela nic, tedy když pominu čas od času nějakou tu kritiku s dovětkem, že je to stejně marný boj, a také s poznámkou od jednoho renomovaného tenisového odborníka, že si Karolína či Kristýna tenisem nevydělají ani „dolar“ (pozn. to nic nemění ale na faktu, že se později hrdě hlásil k jejich úspěchům). Zmiňovaná kritika se samozřejmě nevyhnula ani mojí osobě.

Jak ale naše společná tenisová cesta pokračovala a jak se zcela zásadně začala zlepšovat tenisová výkonnost obou holek, tak se také začal zcela měnit přístup našeho okolí. Jak to vnímaly samotné holky, to nedokážu posoudit, ale co se týká mé osoby, tak tam byla změna obrovská. Ve chvíli, kdy se Karolína posunula někam k 15. místu na WTA Tour (později dokonce na 1. místo na světě), tak jak se říká, dveře byly všude zcela otevřené. Zdraví vás a hlásí se k vám lidé, které jste nikdy před tím neznali či neviděli. Kdekdo vás plácá po ramenou a dokonce vás zdraví i lidé, kteří vám v minulosti nedokázali ani odpovědět na pozdrav. Zkrátka asi to k tomu nějak tak patří. Částečně to beru. I když vlastně NE, jelikož ta otázka zní: Proč vás tito lidé nepozdraví či následně „neznají“ i v době, kdy tato pomíjivá sláva opadne?

Vždyť jsou to přeci vaši „přátelé a kamarádi“!? Anebo snad NE…??

P.S. Proto si vážím Karolíny a Kristýny a všech těch, s kterými jsem měl korektní vztah v době úspěšné spolupráce, ale i po jejím skončení.

Autor: Vladimír Houdek

Foto: Martin Sidorják / STP