Královna v „běhu“ - aneb bojovnost nade vše

Tenisové léto 2016 už bylo ve své druhé polovině a Karolína právě zaznamenala svůj největší dosavadní turnajový úspěch na okruhu WTA, když zrovna vyhrála velký turnaj v Ohiu, a to v Cincinnati (kat. Premier 5). K turnajovému titulu to nebyla nijak snadná cesta, Kája přehrála hráčky jako Ostapenko, Kuznětsovu, Muguruzu a nebo pak ve finále Angelique Kerber 6/3, 6/1.

Turnaj v Cincinnati byl určitou generálkou před blížícím se US Open (turnaj v New Haven Karolína vynechávala) a tak jsme byli plni očekávání, jak se povede poslední grandslam sezóny a pak také jaký bude los do prvního kola. Ten někdy bývá pro favority těžkým oříškem, a to ať už z důvodu určitého rozehrání se na samotném turnaji a také potom v kontextu přílišného očekávání samotného hráče od sebe samého a popř. i jeho nejbližšího okolí.

Los Karolíně přál – do 1. kola dostala domácí „volnou kartu“, pro nás zcela neznámou mladičkou hráčku, která se jmenovala Sofia Kenin. Na žebříčku WTA byla v té chvíli 246, a tedy z našeho pohledu ideální soupeřka na rozehrání.

Kája zápas zvládla – vyhrála ho 6/4 6/3, přičemž v něm zaznamenala 37 vítězných míčů, ale na druhé straně i 24 nevynucených chyb. Naopak Sofia Kenin měla na svém kontě pouze 4 winnery. Zápas to ale nebyl vůbec tak snadný, jak jsme si původně mysleli, a tak jsme si po proměněném mečbolu docela oddechli. Zkrátka ta, pro mě v té chvíli neznámá, mladičká soupečka Káji byla hodně nebezpečná a já jsem při odchodu z tribuny přemýšlel nad tím, jestli o téhle tenistce v budoucnu uslyšíme!?

Během zápasu mě na ní zaujaly dvě věci. První byla (které jsem si všiml hned na začátku), jak rychle chodí po kurtu mezi jednotlivými výměnami a při střídání stran, prakticky hned byla připravená na returnu či servisu, jako by stále na kurtu pospíchala.

A druhá věc, která mě zaujala, byla neuvěřitelná bojovnost. Tím vůbec nemyslím, že by kterýkoliv hráč neměl jakkoliv bojovat, a to ještě na grandslamu. Ale tady to byla taková ta naštvanost, která vyústila v závěru zápasu v to, že Kenin působila, jako by si říkala: „Jak je možné, že jsem prohrála??“ Zkrátka mi to připadalo, že do utkání šla s tím, že si vůbec nepřipouštěla možnost porážky. Určitě správná vlastnost a devíza k tomu dotáhnout své snažení v budoucnu až na samotný „vrchol“ – a to ať být třeba první na světě, anebo vyhrát grandslam. (pozn. v případě, že má hráč i dostatečnou porci talentu)

Trochu mi to připomnělo Rafu Nadala, který také ve svém mladém juniorském věku nesl těžko jakoukoliv porážku, a to i když proti němu stál třeba ostřílený daviscupový reprezentant. 

Na otázku, jestli se se Sofií potkáme i v budoucnu jsem odpověď dostal o dva roky později, na stejném místě, opět při US Open. Prakticky vše se zopakovalo. Karolína se s ní potkala ve 3. kole a tentokrát vyhrála 6/4 7/6. Co bylo jiné? Ranking. Kenin už nebyla na žebříčku WTA 246, ale nyní už 65! Co však bylo stejné – velká bojovnost a stále tak trochu „kvapíkové tempo“ mezi jednotlivými výměnami.

To bylo i při letošním Australian Open. Sofia si v tomto pro ni vlastním „speed-modu prosvištěla až pro trofej celkové vítězky. Zaslouženě!

Vůbec bych se nezlobil, kdyby se opět po dvou letech Karolína „do třetice“ potkala na US Open se Sofií, jen s tím rozdílem, že by to nemuselo být v prvním kole (jako v r. 2016), ale až třeba ve finále. Právě až tam Karolína dokráčela před čtyřmi lety ke svému doposud jedinému grandslamovému finále, kdy první krok udělala přes budoucí šampionku z Australian Open 2020 Sofii Kenin.

A já mám před očima stále ten její naštvaný pohled, že s Karolínou prohrála.

Autor: Vladimír Houdek

Foto: Martin Sidorják / STP