Ohlédnutí: (NE)tenisový rok 2020

Ve světě tenisu se pohybuji již po mnoho let a dá se říct, že jsem toho v něm zažil opravdu hodně. Ale co „nabídl“ minulý rok – to určitě nepamatuji – a také můžu s určitostí říct, že to byl, podle mého soudu, ten nejhorší tenisový rok, který jsem měl možnost zatím zažít.

Důvody jsou zřejmé – COVID19, přičemž zasaženo bylo prakticky všechno, na co si může člověk pomyslet! Veškeré lidské „bytí“, a tedy i včetně tenisu a celého sportu jako takového.

Hned na samém začátku roku 2020 to už nevypadalo moc dobře, když před prvním grandslamem sezony Australian Open postihly Austrálii katastrofální ničivé požáry. Apokalyptické záběry byly děsivé a určitě nepřidaly nic dobrého do jinak pozitivní atmosféry tohoto grandslamu, přičemž právě Australian Open je mezi hráči (i fanoušky) vnímán jako velice vstřícný a přátelský. Jak se však člověk může radovat a případně soustředit na sport, když se ve vaší těsné blízkosti odehrává takové neštěstí?

Na grandslamy se vždycky moc těším – jistěže především na zápasy, ale pak také na tu neopakovatelnou atmosféru, která na nich panuje. Když jsem však viděl tentokrát vše zmiňované, dokonce i hustý dým, který se chvílemi snášel v blízkosti Melbourne, a tedy i tenisového areálu, ani chvilku jsem nezalitoval, že letos u toho nebudu. Zkrátka, nemohl bych mít z tenisu (anebo z celkové atmosféry) vůbec dobrý pocit.

To však byl pouze začátek této tenisové „NE“sezóny.

Následně se do ní „vplížil“ vir (COVID 19) a v turnajovém kalendáři nezůstal kámen na kameni, resp. „turnaj na turnaji“. Prvním největším turnajem, který se neodehrál (i když tenisté byli již na místě) byl tak zvaný pátý grandslam, konající se pravidelně v kalifornské poušti v Indian Wells. Následovaly další turnaje, které se měly odehrát během jara či léta. To samé postihlo i dva následující grandslamy Roland Garros (který byl následně odehrán až na podzim) a Wimbledon, který se neodehrál poprvé od 2. světové války.

Tenisový svět (tak i jako mnoho ostatního) byl zcela paralyzovaný. V létě se odehrálo pár neoficiálních akcí (tzn. mimo kalendář ATP/WTA/ITF), tak aby profesionální hráči a hráčky zůstali v jakémsi zápasovém rytmu. Pro běžného tenisového diváka (fanouška) mohly být alespoň trochu zajímavé turnaje pořádané pod hlavičkou akademie Patricka Mouratogloua, a i když jsem vzal za vděk podívat se v televizi na tenis po delší době alespoň v této podobě (s upraveným hracím formátem), nijak zvlášť mě zápasy neoslovily a dojem byl velice rozpolcený.

S určitým optimismem se tedy vzhlíželo na možné znovuotevření sezony na turnajích v USA.

Po takto tenisově zoufalém půl roce, a prakticky i celém létu, jsem očekával, co přinese US Open, který nabral konkrétní podobu toho, jak se celý turnaj odehraje. Tedy – bez diváků.

Za posledních 20 let jsem US Open osobně navštívil asi 15x, a jak jsem psal již v minulosti, US Open patří určitě mezi moje nejoblíbenější turnaje z celého roku. Důvodů je mnoho. Každý rok je v areálu pro hráče i diváky připraveno něco nového. Ať už jsou to kurty, zázemí nebo restaurace. K tomu velké množství dvorců s velkou kapacitou na tribunách, relativně široké pohodlné přístupové cesty k jednotlivým kurtům. Dalo by se toho jmenovat jistě více. Ale k tomu ještě musím přidat celkovou – takovou tu „americkou“ atmosféru, s relativně velkým hlukem, který však při tomto turnaji není pro mě nijak rušivým. Zkrátka řekl bych, že k US Open neodvratně patří a mnozí si na něj už zvykli a k turnaji prostě patří.

O to nepříjemnější pro mě byla realita celého letošního turnaje. Pohled na prázdné tribuny, nulová atmosféra, zápasy na menších kurtech na mě dělaly dojem, že se snad pouze jedná o trénink… To vše ve mně vyvolávalo určitý pocit smutku, a místo pozitivního sledování zápasu, jsem sledoval pouze ponurý obraz toho, než co jsem znal z let předešlých.

Samozřejmě tak, jako většina dalších sportovních fanoušků a diváků, byl jsem na to připravený – tím myslím pohled na prázdné tribuny, a to ať už z přenosů jiných sportů, např. z fotbalu – ale jak vidno, ne úplně dostatečně. Nejhorší snad byly pro mě záběry mimo hrací kurty, právě na přístupové cesty k nim, na „náměstíčko“ u fontány před hlavním centrem „Arthur Ashe Stadium“, anebo pak na prázdné jezdící eskalátory.  Opravdu pohled tristní až depresivní. Tam, kde vždy bylo neuvěřitelně živo, kde se odehrávalo neskutečné „mravenčení“ tenisových diváků, nebylo vůbec nic.

Proto jsem s další určitou nadějí vzhlížel k brzy navazujícímu grandslamu Roland Garros, který se přesunul výjimečně z jarního do podzimního termínu s tím, že už do areálu budou „vpuštěni“ alespoň nějací diváci. Bohužel jejich množství se muselo zredukovat na minimum. Ale i tak – tato „hrstka“ příznivců vytvořila alespoň trochu důstojnější atmosféru a pohled na grandslamovou Paříž byl o něco pozitivnější, než tomu bylo na turnajích bez obecenstva.

Musím se přiznat, že tyto turnaje – myšleno bez diváků – mají pro mě přesně kontraproduktivní efekt, a to platí z mého pohledu i pro všechny ostatní sporty. Profesionální sport diváky potřebuje. Diváci a sponzoři hráče platí. Bez nich by nebylo žádných profesionálních soutěží a turnajů. Proto mě všechny tyto zápasy a turnaje bez diváctva připadají pouze jako nějaká forma přípravy či tréninku. Do těch skutečných šampionátů, velkých turnajů, akcí a zápasů mají moc a moc daleko.

Nezbývá věřit, že se situace již brzy vrátí do normálu a profesionální sportovci si opět užijí opojného aplausu diváků. Protože i kvůli nim profesionální sport mohou dělat, a tedy být za něj i placeni. Diváci jsou toho všeho zkrátka neoddělitelnou součástí.

A z mého pohledu – co říct na závěr? Jak ohodnotit tu minulou „NE“sezonu 2020 a co jí třeba vzkázat? Mnoho let jsem žil v Itálii, a tak snad jedním italským slovem: „Vaffanculo“!

Autor: Vladimír Houdek

Foto: Martin Sidorják / STP