Rafa Nadal "family-team"

Jeden z velice uznávaných tenisových odborníků kdysi prohlásil: „Jestliže si některý trenér myslí, že mu bude někdy hráč vděčný, měl by okamžitě změnit práci a vyhledat psychiatra.“ A i když to třeba bylo myšleno s mírnou nadsázkou, až na některé výjimky to platí. Tím myslím tu zmiňovanou vděčnost ze strany hráče.

Mnohokrát bylo vyřčeno: v případě, že hráč vyhrává, je to přeci tím, že je dobrý a má tak zvaně „na to“. Naopak když prohrává, je to tím, že je špatný trenér, potažmo jeho tým. Tak je to alespoň nastaveno v hlavách některých tenistů, a že jich není málo.

I já razím teorii (píšu to i ve své knize Cesta na tenisový trůn), že v „hlavní roli“ je vždy hráč. O tom není nejmenších pochyb. Mečbol za něj nikdy nikdo nepromění.

Otázka ale zní – dostal by se zmiňovaný hráč k onomu mečbolu? Anebo ještě jinak – hrál by vůbec tento zápas a turnaj?

Tu zmiňovanou vděčnost hráče bych ještě rozšířil od trenéra až po celý jeho tým. Kdyby hráč neměl vytvořeny odpovídající profesionální podmínky (které dnešní sport vyžaduje) a neměl možnost cestovat po těch největších akcích a utkávat se s těmi nejlepšími, myslím, že ani s velkým talentem, chcete-li potenciálem, by si nevystačil. Na to ale mnoho z nich zapomíná. Při sebemenším selhání, horším výkonnostním období nebo při pocitu malého progresu hledají cestu ve změně trenéra, popř. členech jejich realizačního týmu. Ne každá změna ale musí zákonitě znamenat posun k lepšímu, ba naopak. 

Kdo je tím největším pozitivním příkladem, a naopak výjimkou výše popsaného, je pro mě jednoznačně Rafa Nadal. A tím určitě jen nemyslím již mnohokrát zmiňovanou spolupráci se strýcem Tonim. Středobodem všeho je u Rafy rodina: jeho otec Sebastian, maminka Ana Maria, sestra Maria Isabel, prvně jmenovaný strýc Toni a pak jeho manželka Xisca Perelló. Ti všichni jsou jeho největší psychickou oporou, které potřebuje mít na blízku, aby podával ty nejlepší výkony. Ti všichni jsou „srdcem“ jeho týmu. To je však pouze polovina těch, které ke svému špičkovému tenisu Rafa potřebuje. Těmi dalšími jsou: Carlos Moya (coach), Francis Roig (coach), Carlos Costa (manažer), Rafael „Titin“ Maymo (fyzio), Jordi Robert (agent NIKE), Joan Forcades (fitness coach), Benito Perez Barbadillo (PR manažer), Dr. Angel Ruiz Cotorro (fyzio/lékař).

Unikátní na této spolupráci je i fakt, že prakticky všichni jmenovaní jsou s Rafou od jeho dětství, popř. juniorských let. A i když někteří lidé v jeho týmu v průběhu let přibývali, nikdo jej neopustil. Tedy, přesněji řečeno – Rafa nikomu výpověď nedal.

Plně si uvědomuje, co tito lidé pro něj v minulosti (i v současnosti) udělali a on jim to stále vrací neslábnoucí důvěrou. K tomu je ještě potřeba dodat i to, že tato spolupráce je založena nejen na velké profesionalitě, ale pak i také na vzájemném přátelství.

Rafa se chová ke všem lidem – a to nejen k těm, kteří ho obklopují – s velkou pokorou, nijak nezměnil své chování, a to ani po všech těch neuvěřitelných úspěších, kterých v kariéře dosáhl.

Sám jsem měl možnost se s Rafou několikrát na turnajích potkat, vždy mě fascinovalo jeho zápasové i tréninkové nasazení, jeho zaujetí pro hru jako takovou, ale co víc, to bylo především jeho příjemné a přirozené chování mimo kurt, když jsme se potkali.

Věřím, že tohle je právě jeho recept na úspěch, kterého dosáhl. A to díky jemu a díky jeho „celoživotnímu“ týmu.

Autor: Vladimír Houdek

Foto: Martin Sidorják / STP