Tenisová škola Miloslava Houdka aneb cesta až po tenisové akademie snů „Rafa Nadal Academy“

Tenisová škola Miloslava Houdka (tedy mého táty) byla ve své době opravdový pojem. Psala se sedmdesátá léta a na pražské Spartě trénovaly takové osobnosti, jakými byli například Jan Kodeš nebo Martina Navrátilová.

Z mého pohledu to byla „zlatá doba“ sparťanského klubu, kterou jsem osobně zažil. Vždyť kromě již zmiňovaných Kodeše a Navrátilové, mohl člověk na dalších kurtech potkat třeba Františka Pálu, Renatu Tomanovou anebo mladičkou Hanku Mandlíkovou. O něco málo později pak Helenu Sukovou a jejího bratra Cyrila. Spočítat dohromady všechny jejich následné tituly z grandslamových a dalších světových turnajů (ATP/WTA) by zabralo hodně času.

Sparťanskému klubu tehdy „šéfoval“ přísný ředitel pan Vladimír Cajthaml a mnohé úspěchy byly především jeho zásluhou – díky tomu, jak celý klub vedl a také proto, že se u hráčů těšil velkého respektu a úcty.

Kurty 1-4 byly vyhrazeny pochopitelně především těm největším hvězdám a věřte mi, že to byl nejen pro malého tenistu, jakým jsem byl já, opravdový zážitek sledovat takto z bezprostřední blízkosti tyto velké osobnosti bílého sportu. Ano, bílého, jelikož v té době bylo zcela nemyslitelné vidět na tenisovém dvorci oblečeného hráče v jiné než právě v této barvě. Navíc, pan Cajthaml byl na to opravdu „pedant“ a v případě, že si někdo doma zapomněl třeba jen bílé ponožky, tak zkrátka měl smůlu a v ten den se na kurt nedostal. Ale to jsem trošku odbočil.

Společně s Hankou Mandlíkovou

Jestliže jste pokračovali od kurtů 1-4 dále areálem dozadu, a to až k dvorcům 8-9, mohli jste vidět mladé talenty, kteří se na Spartě připravovali pod vedením skvělého trenéra Václava Koželuha. Ještě dnes, po tolika letech, si vzpomínám na jeho tréninky a i respekt, který jsem k němu jako žáček choval.

Ještě bych měl zmínit, že na tehdejší Spartě byl i velice bohatý rekreantský tenis. Tréninky tehdy sledovaly desítky členů a když se hrála 1.liga (dnes extraliga), areál doslova praskal ve švech.

Odbočil jsem hned i podruhé. Vždy mě svede vyprávění více do klubového života. Ale to proto, abych alespoň trošku nastínil atmosféru, která v tehdejší Spartě panovala.

Nyní se ale už opravdu dostávám k tomu, o čem jsem chtěl napsat pár řádků.

Dvorec číslo 10. Právě tady začíná mé povídání o Tenisové škole Miloslava Houdka. Dnes si na ní už vzpomene jen málokdo (možná, že nikdo). Mně ji připomínají, kromě jiného, i výstřižky z novin a časopisů své doby. A nejsou to výstřižky ledajaké. O této Tenisové škole se psalo v Austrálii, v Japonsku, na Kubě, ve Vietnamu, v Anglii, v Německu… ani nevím kde ještě. Ano, dneska to nemusí vypadat jako něco výjimečného, ale věřte, že ve své době to výjimečné bylo!

O Tenisové škole Miloslava Houdka se psalo po celém světě

Miloslav Houdek

Kromě zmiňovaných výstřižků, jsou to i má dětská tenisová léta, na která moc rád vzpomínám a tátova Tenisová škola byla jejich velkou součástí.

Magický dvorec číslo 10. Proč právě ten? Ten byl po mnoho let v rámci areálu vyčleněn po celý rok (pro venkovní sezonu) právě pouze jen pro Tenisovou školu. Ale nejen on. Tenisová škola měla na svou dobu skvělé zázemí. Kromě již zmiňovaného dvorce číslo 10, tak následovaly ještě dva pro trénink vynikající mini-kurty (které se dnes vidí pouze už jen výjimečně), v případě potřeby kurt č. 12 (dvorec s označením 11 na Spartě v té době nikdy nebyl) a pak především asi 30 metrů dlouhá tréninková stěna. Když si tedy vezmeme toto veškeré zázemí pro trénink jedné skupiny hráčů (chcete-li tréninkové jednotky, která vždy trvala 2 hod), myslím, že to byl na svou dobu dost slušný prostor pro kvalitní přípravu v rámci této Tenisové školy.

V každé skupině (v tréninkové jednotce) současně trénovalo tak 8-14 dětí. A během jednoho tréninkového cyklu se vystřídalo více jak 120 hráčů, přičemž někdy až 150. To už byla slušná základna. Nemyslíte?

Po celé odpoledne každého všedního dne jste mohli donekonečna slýchávat opakující se pokyny: do kolen – vytočit bokem – před sebou – včasný nápřah – přenes váhu – za balónem – práce na nohou – sleduj míč – zpevni zápěstí – vytáhni se za míčem atd. atd.. Některé pojmy dnes už uslyšíte méně a některé třeba vůbec, jako např. „kočičí hřbet“. A ještě jedno slůvko bylo z těchto míst slyšet hodně často. Tím bylo slovo „kolotoč“. Co znamenalo? Že všichni hráči budou měnit pozice a budou se přesunovat z kurtu 10 na tréninkovou stěnu, ostatní zase na mini-kurty a tak podobně. Všechno mělo svůj pevný řád. Ten ještě podtrhovala relativní tátova přísnost. Ale za touto přísností se také skrývala vstřícnost, dobrosrdečnost a především pak oddanost a láska k tomu, co táta dělal srdcem. Dovolím si tvrdit, že za vše toto zmiňované mělo tátu rádo víc jak 90 % všech dětí, které do školy docházely.

Tenisoví žáčci před památnou tréninkovou zdí

Tenisová škola začínala každý den ve dvě hodiny odpoledne a končila v osm večer. V zimě dokonce až ve 22 hod.

K těmto tréninkovým cyklům a všemu popsanému se ještě vázala jedna neméně zásadní událost této Tenisové školy. Tím byl každoroční podzimní turnaj všech absolventů. Zahrát si ho mohli všichni, a když si vezmeme celkový počet všech hráčů, jednalo se o unikátní turnaj. Tedy spíše turnaje, jelikož hráči byli rozděleni do několika věkových kategorií, které se hrály všechny paralelně. A víte, jak se jmenovala nejmladší kategorie? Byli to „permoníci“. 

Já s Cyrdou Sukem (vlevo)

Pamatuji se, jak odměnou nám všem z Tenisové školy, kromě jiného, bylo (v r. 1973) i popovídání s čerstvým Wimbledonským vítězem Janem Kodešem.

Právě je to Jan Kodeš, který často na tátu vzpomíná.

Tenisová škola fungovala pod vedením Miloslava Houdka skoro 20 let. Když v ní táta coby trenér končil (ze zdravotních důvodů), to už v klubu nepůsobil pan Cajthaml, nikdo tátovi za léta strávená ve Spartě nepoděkoval. Nevím, zda-li mu to v nitru vadilo? Myslím, že mu to bylo líto. Co však vím s určitostí, že práci, kterou dělal, dělal s láskou.

Osobně jsem přesvědčený, že se jednalo historicky o jednu z nejkvalitnějších Tenisových škol, jaká kdy u nás byla. A všichni ti, kteří jí navštěvovali a dnes si vzpomenou, tak s vědomím, že čas, který v ní strávili, nebyl zcela určitě promarněn.

Miloslav Houdek

Je mi jasné, že srovnávat Tenisovou školu Miloslava Houdka se současnými světovými akademiemi je prakticky nemožné. Srovnávat nesrovnatelné. I když, určité zárodky, třeba jen malé, by se tam najít daly. Především ty tenisové. Ostatní, jako např. celkové zázemí (ubytování, školy, rehabilitace aj.) přinesla nová doba, jiné ekonomické možnosti a pak také celkový celosvětový rozvoj profesionálního tenisu.

První tenisovou akademii, kterou jsem zaregistroval byla samozřejmě ta na Floridě v Bredentonu, Nicka Bollettieriho. Založil ji v roce 1978, aby ji následně za 9 let prodal společnosti IMG.

V čem se zásadně liší tenisová škola od akademie? Většina tenisových akademií kromě kvalitní tenisové (sportovní) přípravy má i vlastní ubytovací prostory, a pak i na to navazující školní docházku. Hráči (chcete-li studenti) mají vytvořené ty nejlepší tenisové (sportovní) podmínky, přičemž nezanedbávají ani studium. I když tenis je samozřejmě na prvním místě.

Maria Sharapova

S Nickem Bollettierim 

Pamatuji se, jak právě do akademie Nicka Bollettierho odjeli za zkušeností dva naši špičkový junioři. Myslím, že byli velice překvapeni přísností a režimem, který v akademii panoval. Akademie není pro každého. A právě ne každý vydrží nejen relativně tvrdý dril, ale také i odloučení od rodiny a přátel. Kdo však chce uspět v tenisovém „kolotoči“, měl by si alespoň na krátký čas atmosféru a trénink v některé z renomovaných akademií vyzkoušet. A že je z čeho vybírat. Jen pro představu vyjmenuji z mého pohledu ty největší, anebo chcete-li nejlepší.

Tak nejdřív již tu zmiňovanou a v mnohém i tu nejrenomovanější: The Nick Bollettieri Tennis Academy (IMG). Akademie je považována za nejslavnější (zatím). Ať už tomu tak je, či ne, v každém případě, co se týká úspěšnosti, byla rozhodně první. Mnoho jejích absolventů se stalo opravdovými šampiony a grandslamovými vítězi.

Jakou jmenovat dále? Zůstaneme-li v USA, tak třeba Evert Tennis Academy v Boca Raton, dále mezinárodní akademie Sanchez-Casal Tennis Academy v Barceloně anebo jedna z těch nyní nejnovějších a velice progresivních, Mouratoglou Tennis Academy, tedy akademie Patricka Mouratoglou (trenéra Sereny Williams) nedaleko Cannes ve Francii.

Dalších tenisových akademií je zcela jistě po celém světě ještě mnoho. Asi ne tak velkých, či úspěšných, jakými jsou právě tyto jmenované. Ale já jsem si na samotný závěr úmyslně nechal ještě jednu, na kterou bych rozhodně nemohl zapomenout, a to z několika důvodů. Jednak proto, že v současnosti patří mezi nejvíce se rozvíjející, protože v ní působí trenéři, kteří své práci opravdu rozumí, dělají ji s nadšením (tím nechci říct, že jinde tomu tak není) a v neposlední řadě, že jí nejen propůjčil své jméno jeden z největších tenisových šampionů, jakého jsme kdy mohli na tenisových kurtech vidět, a tím je Rafael Nada, tedy Rafa Nadal Academy by Movistar.

Akademie Rafy Nadala

S Rafou Nadalem

Mallorca, rodiště „antukového krále“ Rafy Nadala. Ostrov ležící ve Středozemním moři. Podle mě ideální místo pro vytvoření velké a profesionální tenisové akademie. Proč? Těch důvodů může být celá řada. Od příznivého počasí a polohy až po fakt, že španělský tenis má ať už v minulosti, či nyní v současnosti mnoho zvučných tenistů – zkrátka to, že Španělsko historicky patří mezi ty nejdůležitější a nejúspěšnější tenisové země. A pak je tady ještě jeden důvod, a z mého pohledu úplně ten nejhlavnější, to, že akademii založil a působí v ní Rafael Nadal. Od malička dobře vím, jak moc důležití jsou pro začínající sportovce vzory. A Rafa je určitě jeden z nejpříkladnějších vzorů, které můžeme ve světě tenisu a sportu jako takového potkat.

Myslím, že se mladí tenisté budou moci hodně od Rafy v budoucnu co učit. A to jak na samotném kurtu, tak pak i mimo něj.

Tento Blog, tedy jeho první část, jsem začal povídáním o Tenisové škole mého táty. Zkrátka „od Tenisové školy až po Akademie“, kde se pokouším srovnávat nesrovnatelné. Ale přeci jen, určitý základ tam vnímám.

Vše se ve vyvíjí, sport nevyjímaje, a tenis za posledních pár desetiletí udělal velikou proměnu. Nemyslím ani teď tolik samotnou hru jako takovou (i když to samozřejmě také), ale já nyní mluvím především o přípravě, tréninku a pak o celkovém zázemí, chcete-li podmínkách.

Vezmeme-li si jako příklad právě akademii Rafy Nadala, je to něco zcela fantastického. Když nebudeme brát v potaz počet lidí, kteří za touto akademií stojí, a to ať jsou to samotní trenéři, fyzioterapeuti, maséři nebo veškerý technický personál, ale budeme se bavit jen o vybudovaném zázemí, jako je hotel, restaurace a pak především to sportovní: osmnáct betonových tenisových kurtů a k nim ještě sedm antukových, hala, asi sedm dvorců na padel a dva na squash, fitness a různé sály určené k cvičení (a to i pro veřejnost), vnitřní a venkovní bazén, wellness, sauna, pára, studený a teplý bazén, další fitko určené studentům, hřiště s umělou trávou a víceúčelové hřiště s betonovým povrchem. Asi ani nemusím dodávat, že areál se stále ještě buduje, přičemž budou přibývat další kurty a další vylepšení.

A co by měl hráč, říkejme absolvent anebo návštěvník Rafa Nadal Academy ještě vidět? Určitě muzeum. Kromě toho, že je tam k vidění mnoho zajímavého, až při samotné prohlídce si člověk teprve uvědomí, kolik že vlastně toho Rafael Nadal vyhrál.

Opravdový šampion, který přitom zůstal normálním a pak především skromným člověkem.

A co říct na závěr? Snad jen to, že na profesionální úroveň se dá dostat mnoha různými způsoby. Ať už je to přes individuální přístup za velkého přispění rodičů (celé rodiny, jako např. v případě Rafy Nadala), nebo přes nějakou prestižní tenisovou akademii, anebo třeba zcela jinou cestou. Důležité však zůstává jedno – budoucí šampion musí mít tenis především v srdci. Třeba jako Jan Kodeš na začátku mého vyprávění, anebo Rafa Nadal na jeho konci.

Autor: Vladimír Houdek

Foto: foto M. Sharapova a R. Nadal - Martin Sidorják, úvodní foto a foto z Rafa Nadal Academy - D. Karol, ostatní archiv Sport Towers Prague