Na světě žijí hodně různí lidé. Tito se liší jeden od druhého klidně i ve všech myslitelných ohledech. Mají různé životní podmínky, různé potřeby, různé názory atd. A čím více se od sebe někteří lidé liší, tím méně je pravděpodobné, že by někdy dokázali žít pospolu. I kdyby se značně rozdílní lidé nacházeli hned v těsném sousedství, nepadli by si do oka. A i kdyby vedle sebe žili, neměli by žádoucí vztahy. A proto nebude ze světové populace nikdy jedna jediná společnost. Vždycky tu bude někdo, kdo s někým jiným žít nechce nebo i nemůže. A tak se lidstvo rozdělilo na menší celky. Na skupiny lidí, kteří si vyhovují navzájem aspoň v tom nejpodstatnějším. A tito pak utvořili společnosti, jež se staly třeba i základy pro jednotlivé státy.
Aby taková společnost mohla fungovat, musí být poměrně jednotná. Takoví lidé musí táhnout za jeden provaz, nesmí mezi nimi být zásadní rozbroje. Když taková společnost vznikne, musí si také vybrat určité vedení, někoho, kdo ji bude reprezentovat před ostatními a kdo bude dělat zásadní společná rozhodnutí. A tak tu máme nakonec státy.
Ale všichni víme, že to vznikem takových států tvořených společností lidí nekončí. A že jsou tu i možná rizika, na která lze doplatit. A k takovým zcela zjevným rizikům patří i neúnosná migrace. Když totiž do nějaké společnosti přibude cizí jedinec, musí se jí přizpůsobit, aby obstál. Ale když je těch příchozích moc a tito jsou od místní společnosti příliš odlišní, vede to ke konfliktům. A tak vzpomeňme třeba na Německo a paní Merkelovou. Jak hrdě hlásala, že to v Německu zvládnou! A co zvládli? Zkuste si slušně odpovědět. A tak je skutečností, že by měla lidská společnost někdy pomáhat i lidem z jiné společnosti, kteří se ocitl v nouzi. Ale neměla by to nikdy dělat příliš na svůj úkor. Protože by ji cizí elementy mohly rozvrátit. A vytvořit si tu společnost, v níž už lidé ze společnosti původní neobstojí.